Bez práv by se člověk cítil jako otrok, bez povinností snad ani v lidském společenství nelze žít. I diktátoři a absolutní monarchové měli jakési povinnosti. Ideálem asi je, aby obojí bylo v rovnováze a aby s obojím byl člověk vnitřně srozuměn a obojí vnitřně přijímal. Pak je vše tak, jak má být.

Asi nikomu z nás není příjemný člověk, který si neustále na něco stěžuje: Na nepřízeň osudu, na bolavou fyzickou schránku, na nezvladatelné děti, nepříjemné sousedy, problémy v práci, finanční potíže... Ano, jsou mezi námi morousové, kteří většinu času nebývají právě pozitivně naladěni a nepatří k nejúžasnějším okamžikům dne se s nimi setkat. Spíše se asi budeme snažit jim vyhnout, pokud to jde.

Ale ani opak není právě ideální, ve všem má být rovnováha. Tím, že problémy prostě a jednoduše popřeme, jsme je ještě nevyřešili.

...jsou přátelé, jež si prý nemůžeme vybrat. Sdílíme s nimi společné předky, geneticky dané choroby, schopnosti a neschopnosti, nesmyslné předsudky zvané kolektivní svědomí a spoustu jiných daností. Přečtěte si na tohle téma příběh, třeba vám připomene osud někoho blízkého.

To, co jsme nepochopili, na nás bude dorážet všude a za všech okolností, ať se nám to líbí nebo ne. Podvědomě se totiž budeme manévrovat do takových situací, které nás vedou k vývoji, tedy k pochopení nepochopeného a nezpracovaného.

Jak ale poznám, že jsem daný jev nebo danou situaci správně pochopila? Že mám právě v tomhle bodě jasno?

Žijeme v době, kdy toto slovo je považováno téměř za neslušné. Být pokorný může mít pro někoho tentýž význam jako být ušlápnutý, neprůbojný, málo sebevědomý. A přitom si pravá pokora a pravé sebevědomí nikterak neprotiřečí, ba právě naopak. Všechno závisí jen na tom, jak tyto pojmy lidi chápou. A leckdo v tom prostě nemá jasno.

Zejména my, kteří vychováváme děti, bychom měli pojmu pokora hodně dobře rozumět, abychom nezaseli do našich ratolestí zbytečnou ušlápnutost a neprůbojnost nebo naopak pro ně nebezpečnou aroganci, která jim může zrovna tak bolestně ublížit jako nedostatečná sebedůvěra. Obojí jsou totiž dvě strany téže mince.

...čili zkrátka práce, která by nás měla živit. Leckdo však má dojem, že ho neživí tak, jak by si zasloužil. Proč tomu tak je, ať se snaží, jak se snaží? Proč někdo přijde ke kapitálu snadno, jakoby mimochodem a někdo jiný se při vší snaze udrží taktak nad hladinou?

Člověka polidšťuje schopnost vcítit se do utrpení či bezmoci druhých a schopnost se o ně postarat. Málokterý živočich dokáže empatizovat s bezmocí těch druhých jedinců svého druhu. Postarat se o svého nemocného či zraněného bližního, starého člověka či malé dítě je činností lidskou jako málokterá jiná. K takové péči je třeba jen opravdu silného a psychicky odolného jedince a nelze proto odsuzovat ty z nás, kteří péči o své postižené či staré a bezmocné bližní prostě nezvládnou a přenechají ji jiným, psychicky silnějším a odolnějším.

Pacient, čili medicínským personálem poněkud neomaleně nazývaný pacoš, může být úplně každý z nás, onen výše zmiňovaný medicínský personál nevyjímaje. Pacient rovná se nemocný nebo osoba v lékařské péči, to ví snad každé malé dítě.

Latinsky patiens znamená nemocný nebo trpící a je to příbuzné se slovesem patior, což znamená trpět. Tolik praktický slovník medicíny pánů Huga a Vokurky.

Kolik je typů lidí, tolik je i typů pacientů. Jenom ti trpělivější z nás se stávají doopravdy trpělivými a snášejícími. Ale co když se stane pacientem cholerik, sangvinik či melancholik?

Minule jste mohli nabýt dojmu, že jsem si možná trochu odporovala, když jsem v úvodu tvrdila, že druhým pomoci nelze, pokud to sami výslovně nechtějí. 

S mezilidskou komunikací je totiž leckdy potíž. Ona je za ta léta zanesená civilizačním balastem a smogem a dost často pak nelze pořádně určit, zda si ten druhý příchází doopravdy pro pomoc nebo jen pro projev sympatií, soucitu a zda víc než konkrétní pomoc nepotřebuje jen ty naše dvě uši ochotné naslouchat a jedna ústa ochotná vyjádřit své politování.

O opravdovou pomoc se totiž žádá podstatně méně často, než by se mnohým mohlo zdát. Jak by taková situace  vypadala v našem příběhu? Přečtěte si o tom:

Téměř každý kurz, který začínám, zahajuji otázkou, proč na něj dotyční lidičkové došli a co si od něj slibují. A téměř na každém slyším od někoho odpověď, že by chtěl pomáhat druhým lidem. Pokaždé trpělivě vysvětluji, že druhým pomoci není, že pomoci si musí každý sám. Nevěříte? Čtěte dál.

...vymlouvání a to ostatní. tak by měl znít celý název tohoto článečku.

 

Stali jste se zajisté už obětí nějaké té pomluvy a měli jste možná tu čest slyšet i nějakou tu omluvu a výmluvu. Nic moc, že? Jsou to jen pouhá slova a jakou dovedou nadělat paseku! Často v nás vyvolají velmi nelibé emoce na docela dlouhou dobu. A protože jak známo, nelibými emocemi si docela dost škodíme, měli bychom se naučit jakési sebeobraně před slovními výpady ať už přímými, či nepřímými.

Zabránit někomu v tom, aby o nás šíříl nesmysly nebo nás dokonce slovně napadal samozřejmě nelze. Co však ovlivnit lze, je náš postoj k vysloveným skutečnostem, ať už se k nám donesou zprostředkovaně nebo je slyší naše ucho přímo od zdroje.

Prožili jste před nedávnou dobou nějakou traumatizující událost či dokonce jste utrpěli úraz, operační zákrok nebo něco podobného, s čím se vaše fyzické tělo musí v současné době vypořádat? Postrádáte funkční návod, jak se s nelehkým stavem popasovat tak, aby se situace v co nejkratší době znormalizovala?

Pak je dnešní článeček psán právě pro vás.

"Kolik jsi shodila?" Ptaly se mě minule holky na cvičení. Nedokázala jsem odpovědět. Nemám totiž doma váhu. Připadám vám divná? Já si totiž váhu vůbec nehlídám. Jím, když mám hlad, piju o trochu víc, než mám žízeň. Vodu a čaj, to dá rozum. A hýbu se. Každý den si způsobím trochu fyzické únavy. Už jsem na tom svému tělu vytvořila slušnou závislost. A funguje to.

Nepočítám ani kilokalorie, ani kilojouly, jednou týdně si dám po hudebce s potomkem kafe a zákusek, když mám chuť na zmrzku či nanuk, dám si je. Bez výčitek svědomí si je vychutnám.

Pro ty, kteří by to chtěli svádět na genetiku: Mí předkové, především z matčiny strany s obezitou celý život dost neúspěšně bojovali a na závěr prostě rezignovali. Ani já nemám postavu modelky, ale ani paní Heleny Růžičkové. Jsem kdesi uprostřed mezi těmito dvěma obrazy ženských těl. Prostě normální česká mamina.

Jsem tedy kompetentní psát moudra o obezitě? To ať posoudí každý sám.

Objektivní realita je cosi, co existuje kdekoli mimo naše nitro a měli by to i ostatní vnímat stejně nebo aspoň podobně. Jogíni ji nazývají iluze neboli mája, indiáni jsou zase přesvědčeni, že naše sny jsou onou objektivní realitou, zatímco naše denní bdění je pouhým snem. A pak si vyberte. My jsme ale lidé realističtí, že? Opravdu? Nezáleží přecejen tak trochu na úhlu pohledu?

Tak můžeme volně pokračovat z minula: Výchovou v raném dětství nám bylo dáno do vínku ego, osobnost, systém přesvědčení nebo říkejme tomu, jak chceme. Podstatné na tom je, že TO má každý, je TO velmi zranitelné, překáží nám TO v našem osobním růstu a rozvoji a často i díky TOMU jdeme sami proti sobě. Přesto se TOHO leckdo nechce vzdát, ačkoli si TÍM velmi ubližuje. Namátkou uvedu pár příkladů:

Být bohatý je nemravné, proto budu odmítat peníze

Tohle se mezi slušnými lidmi neříká

Nikdy nesmím nikomu odmítnout pomoc

Nesmím dát v této situaci najevo své emoce

Musím být tomu a tomu člověku navždy vděčný/á

 

Podobných nejapných prohlášení máme ve svých hlavičkách zakódováno rozhodně víc, než si myslíme, a je to tak zcela v pořádku až do doby, než nám začnou pořádně komplikovat život. To už je na čase je začít tavit teplem a kout, dokud jsou žhavá, protože pak už se jen obtížně tvarují.